Příspěvek do soutěže (vyhrála jsem až po čase... jistou dávku uvědomění)

Je tomu o kousek víc než rok, co jsem se zúčastnila jedné soutěže a poslala tam následující příspěvek. Je prima, připomenout si své vlastní smýšlení a uvažování před rokem, možná je to jeden z důvodů, proč si lidé (kvanta lidí) píší blog.

Tehdy jsem se s nadšením vrátila do Holandska (kde jsem žila před diagnózou a zásadním zhoršením zdravotního stavu) a pokoušela jsem se žít úplně stejně jako dřív... V tu dobu jsem věřila, že když člověk opravdu něco chce, nějako to vyjde. "Fungovalo" to šest týdnů, než jsem se opět (tentokrát definitivně) vracela do ČR.

Přesně si pamatuju svou odpověď, když se mě Barbara zeptala jak mi je. Řekla jsem jí že dobrý, že je jen dost nepohodlný bejt v mým těle, protože mě furt někde něco bolí. Takový absolutní odcizení od vlastního těla. Chtěla jsem dělat prostě vše jako dřív, jako bych svý tělo k tomu vůbec nepotřebovala. Také se mi vybaví, jak tolik let jsem nesnášela fakt, kolik času člověk stráví nakupováním potravin, vařením, jedením, mytím nádobím... takovej dlouhej proces, opakovanej každej den. Taky skutečnost kolik hodin denně člověk zabije spaním. Tak nějak jsem věděla, že člověk onemocní, když děla ve svým životě, ve vztahu ke svýmu tělu něco špatně, ale vůbec jsem si neuvědomovala, přes veškerý svůj optimismus, jak vlastní tělo v podstatě ignoruju. A přes jasný známky toho, jak to tak nefunguje, jsem tlačila vlak dál.

S návratem do ČR se mi po Holandsku stýskalo... Hodně! Na druhou stranu to však byla úleva. Konečně se zastavit, nesnažit  se  každý den zvládnout nemožné a místo toho se věnovat jen sama sobě, přehodnotit jisté priority a snažit se uvědomit, co bych měla ve svém životě změnit.

Proč se mi chce tak hrozně moc spát? Práci v noci praktikuji při studiu střední školy již druhým rokem, tak jsem přeci trénovaná, něco vydržím. Ale to, že jsem už dvakrát omdlela, vážně není normální. Nechám si udělat krevní testy. Jen tak pro jistotu. Přeci jenom krev mi nikdy nebrali a to mi je dvacet. Sestřička přijde a povídá: “Jestli budete takhle pokračovat, tak se váš zdravotní stav bude jen zhoršovat.“ Jen na ní zírám a nechápu. K tomu se přidá doktor: „Víte, že není normální jíst jen Knäckebroty, že ano?“ Ha konečně jsem v obraze, oni se domnívají, že jsem anorektička. Okey! Nicméně testy jsou v pořádku. Já a moje asi od pohledu podvyživené tělo se můžeme klidit ze scény.
Můj závěrečný školní rok zlehka plyne. Únava na mě padá s jistou pravidelností, svaluji ji však na nedostatek spánku, i když paradoxně během nočních brigád se cítím nejlépe. Proč mi ve škole dává zabrat přejít z třídy do třídy, nemám tušení, ale důvod se vždycky najde, hold jsem už asi znuděná přes míru. Každou středu v sedm ráno tělocvik a pravidelný příval stížností ohledné mé výkonosti, vše svedeno na mou arogantnost. Naštěstí však mnozí z učitelů měli smysl pro humor. Jako když jsem se jednoho ptala, jak je možné, že mám z celé třídy nejvíce mínusů. Odpověď zněla: „To je za to spaní při hodinách. A nějaký jsou za chrápání.“
Následuje letní pracovní pobyt ve Skotsku, zářijové dodělávání maturity, kdy se naštěstí i ti poslední učitelé slitovali, a já se stávám hrdým vlastníkem papíru (taky slyšíte hlas Jaroslava Duška při slově papír?) s nápisem maturitní vysvědčení (škoda jen, že jsem ho doposud uplatnila jen na úřadu práce). Vše plyne v relativním klidu. V ČR jsem se pár měsíců zdržela díky zjištění, že práce v Tescu můžu být i zábava, nicméně brzy je leden 2015 a já odjíždím do Holandska budovat si kariéru jako au pair. Řeknu k tomu jen to, že větší pohodičku jsem mít nemohla. “Práce“ 30 hodin týdně, dcerky skvěle vychované, do teď mě baví pomyšlení, že mne někdo platí za procházku se psem. Brzy se z celého pobytu stává jedna velká party.
Tak proč zrovna v tuto chvíli první ataka? Jednou z rána bolest oka. K mé smůle asi dva týdny trvající. Následně jsem na něj začala hůře vidět, což bylo v podstatě o něco přijatelnější nebo aspoň pohodlnější. Né že bych to úplně ignorovala, doktora jsem navštívila a ke svému překvapení jsem se dozvěděla, že hůře vidím... Vážně? No nakonec jsem to svedla na počasí. Taky že ta zima byla pěkně dlouhá.
Chvíli klidu jsem pak měla. I když mám pocit, že jsem se tlemila u piva, když jsem předklonila hlavu a běhal mi „mráz“ po zádech… a zase a zase… fungovalo to kdykoli.
Následovalo lehké nachlazení, začaly mě brnět prsty, dlaně, nohy, do tří dnů to byly i záda a já letěla kvapem do ČR. Taková ta klasika nekonečného čekaní na neurologii, magnetická rezonance, punkce, asi 16 infúzí v pěti dnech, nějaký ten panický záchvat v průběhu toho všeho, prostě normální běh věcí pro ty, kteří se oficiálně mohou přihlásit do sdružení mladých sklerotiků.
Co mi přišlo zarážející asi nejvíce, je skutečnost, že po propuštění z nemocnice jsem dostala termín do centra za 4 týdny, a až tam mi chtěli sdělit, co to teda vlastně roztroušená skleróza znamená. Nebýt internetu tak nevím lautr nic. Máte nevyléčitelnou nemoc, ale co to obnáší, to vám povíme za čtyři týdny. Kdo si počká, ten se dočká. Mám pocit, že tudle větu pronesli poprvé v nemocničním zařízení.
Nyní jsem na Copaxonu. Kontrolní MR jsem si nechala odložit a denně se mučím podkožními injekcemi. Začátky byly krušné. Čtyř a více hodinové sezení s injekcí v ruce a odhodlávání se k činu byla běžná záležitost. Naštěstí někteří lidé jsou odvážnější a píchali první dva týdny se mnou.
A protože nicnedělání doma mě začalo silně ubíjet, konečně jsem se po dvou měsících v ČR sbalila a vrátila se do Holandska. Všichni mě měli za blázna, prý že to nezvládnu, ať počkám, než se více stabilizuji, že prý si tam ty injekce píchat nebudu. Ale já si je píchám. Možná proto, že cesta byla značně stresující a znovu se adaptování na zdejší podmínky nijak lehké, ono když člověk stráví dva měsíce v posteli a najednou se ocitne ve velkoměstě, kde ho děsí už jen rychlost chůze kolemjdoucích, no sečteno a podtrženo, necítila jsem se úplně blaze, a tak jsem si ty injekce možná do sebe vrážela i s jistým nadšením.
Cestu jsem si nevybrala nejlehčí, ale myslím, že práci zvládám úspěšně, a co může být lepšího, než se udržovat stále v pohybu a nemyslet na to, jak vás bolí záda, a za krkem, a jak vás pobolívá levá ruka a k tomu ještě to brnění v nohách. Jsou tací, kteří mi tu samozřejmě chybí, ale na druhou stranu je bezva, jet si sama za sebe, neočekávat, že mi se vším někdo pomůže, ale nějak se se vším poprat na vlastní pěst.
Ve všem jsem zatím stále nováček. Netuším, co přijde příště, netuším, do jaké míry se můj zdravotní stav ještě zlepší či nezlepší, ale věřím, že se to prostě všechno nějako poddá, vždyť mám své japonské houbičky. Tak či tak je moc fajn, že jsou tu lidé, co se s nadšením pouští do projektů jako Překonej sám sebe a určitě nejsem jediná, kdo to ocení.

Kocour s vteřiňákem na krku

Před pár dny jsem se bavila se sousedkou a vedle ní se povaloval jejich pes s kocourem. A tak mi to nedalo a říkám, jak je hustý, že spolu tak vycházejí. Vyšlo však najevo z následujícího vyprávění, že né vždy tomu tak bylo. Z počátku mezi nimi panovala klasická rivalita mezi psem a kocourem, která jednou vyvrcholila v nepěkný incident. Pes kocourovi prokousl krk. K tomu tak blbě, že veterinář řekl, nemám mu to jak zašít, buď něco vymyslíte nebo ne. A protože kocourovi všechno jídlo vytejkalo  ven krkem a brzo by umřel hlady, zalepili mu ránu vteřinových lepidlem. Postupem času se rána sama zatáhla a vteřinové lepidlo prostě odpadlo.

Pointou zůstává, koho by napadlo, že něco tak šílenýho a jednoduchýho bude fungovat.

Jezte s respektem k vašemu tělu...

Na střední škole jsem přestala nějakou dobu jíst maso... Čistě jen z etických důvodů. Nicméně mě vždy všichni přesvědčovali, vždyť je to normální, všichni jedí maso, vegetariáni nemají smysl pro humor, dej si přece s námi... A já si brzy dala.

Po střední jsem jela jako au pair do Holandska. Pro rodinu jsem i čtyřikrát týdně vařila. V tu dobu jsem byla ráda, že znám pojmy jako vařečka a hrnec. Naštěstí můj host dad mi každé ráno přesně řekl, co mám k večeři připravit, dokonce byl non stop na telefon, kdybych se dostala do nesnází. Hned v jednom z prvních dnů se pochlubil, že jednou měsíčně mají jídlo bez masa. Jednou za měsíc! Jejich způsob stravování je vlastně takovou historkou samo o sobě. Pro ně totiž stravovat se zdravě a udržet si štíhlou linii bylo zásadní. S dětma jsem musela dodržovat určitá pravidla, která zahrnovala každý den po škole nějaké to ovoce a pouze dvě sušenky, čokoládu jen o víkendech, lotusovou pastu jen středa a pátek a hlavně ke každé večeři hromádka zeleniny. Nikomu už nepřišlo, že konzumace masných a mléčných výrobků v takovém množství, nemůže být k užitku, smažené brambory a spousta věcí na oleji také ne. I já, která vždy měla problém s přibírání na váze, jsem přibrala.

Ačkoli nemůžu sto procentně říct, že to mělo vliv na mou roztroušenou sklerózu, faktem zůstává, že právě v tomto období jsem měla svou první ataku, pak i druhou a následně i třetí. Ze zpětného pohledu si mohu být jistá, že se u mě daná nemoc projevovala minimálně již předchozí dva roky, nicméně tímto vše nabralo mnohem rychlejší obrátky, i doktoři uznali, že je něco špatně.

Mnoho lidí s roztroušenou sklerózou trpí velkými a častými únavami, což byl po překonání všech tří atak můj největší problém. Není to vůbec příjemný pocit, dojít jen nakoupit a být z toho tak unaven, že nemáte sílu na nic, absolutně vůbec na nic. Nikdy jsem nevěděla, kdy to na mě padne, protože to většinou ani nebylo odpovědí těla na předchozí zátěž. Nespočetněkrát jsem musela zrušit domluvenou schůzku, protože jsem neměla energii kamkoli se vypravit, a to jsem si netroufala domlouvat nic víc jak den dopředu. Co mě zaráží, v centru mi doktor řekl, že stravu vůbec řešit nemusím, a to aniž bych se ho ptala. Nutno podotknout, že vám v nemocnici jen tak něco nepoví, pokud se vyloženě nezeptáte. Začalo se objevovat hodně zpráv o vlivu stravování na zdraví. Dokonce i konkrétně na RS je vymyšlen speciální stravovací plán, omezený na masné a mléčné produkty, bohatý na ryby a další potraviny obsahující vysoký podíl Omega 3.

Již od diagnózy jsem začala více přemýšlet o tom, co jím. Pomalu jsem do svého jídelníčku přidávala vhodnější potraviny. Časem jsem zaznamenala, že když sním určité jídlo, další den mám mnohem více energie. Začala jsem více vnímat své tělo. Rozlišovat po čem se cítím dobře a po čem tolik ne. Přečetla jsem spoustu knih o stravování a detoxikaci organismu. Postupně jsem během několika týdnů až měsíců znatelně pozměnila svůj jídelníček, až jsem si jednoho dne překvapeně uvědomila, že se vlastně můžu ve společnosti hlásit mezi hrdé vegany. Nebyl to vůbec můj cíl. Došla jsem k tomu čistě jen s ohledem na své zdraví, až poté jsem si pustila dokumenty o vlivu chovu zvířat na životní prostředí a o samotném masovém zabíjení zvířat, což upevnilo všechna má rozhodnutí. Přeci jen když je vám nabídnuto něco, co jste dříve měli moc rádi, máte hlad a sebou žádnou sváču. přestože by jste věděli, že to ublíží vašemu zdraví, spíš si vezmete, než když si k tomu svému zdraví přičtete i utrpení někoho dalšího.

Došla jsem tedy ke své rostlinné stravě jen díky respektování vlastního těla. Není to tak, že bych viděla vegany na youtube a přišlo mi to cool. O pozitivech rostlinné stravy jsem pevně přesvědčena. Má vliv nejenom na vás, vaši mysl, ale i na životní prostředí a další lidi i ostatní zvířata na této planetě, kterou všichni sdílíme.

Fuj vy jste ale hnusní!

Jsem si jistá tím, co na celé planetě nenávidím ze všeho nejvíc. Ze všech možných věcí a událostí jsou to jisto jistě prostě MOLOVÉ! Už jen celý koncept toho, že vám znehodnotí (až sežerou) vaše JÍDLO! Jídlo na který jste si vlastnoručně vydělali (nebo vám na něj přispěl stát), kvůli kterému jste museli jít do krámu, mezi všema těma regálama to odpovídající vašim požadavkům najít, zaplatit, dotáhnout domů (protože se lehko zapomíná, že to co máte v košíku na kolečkám, bude za pokladnami na vašim zádech o něco těžší a vy nemáte řidičák... k čemu?) a které jste umístili do skříně s dobrým pocitem, že máte na pár dnů, co se týče nákupů, vystaráno. A vzhledem k tomu, že se stravujete zdravě a vaše potraviny jsou kvalitní, logicky i nakrmení molové ve vaši domácnosti jsou vitální, kýpicí zdravím, chutí se rozmnožovat a také rozhodnuti nenechat se jen tak zabít. A pokud už se vám podaří vyhrát jednu z malých bitev a nějakého rozmáznete o zeď, pomstí se vám tím, že už ho z té zdi dostanete jen dalším nátěrem. |Nehledě na to, že předmět, se kterým jsem se neštítili je zlikvidovat a byl zrovna po ruce, je také odepsán.
Molové jsou prostě ve všech ohledem nechutní, zákeřní, sobečtí a nenažraní a jelikož jsme si tohle všechno připomněli, nebude absolutně nikdo překvapen, že člověk, který je schopen zabít mola vlastní rukama, byl mnou vždy nezměrně obdivován.
A teď přijde to nejlepší. Já, která pociťuji tak silný odpor k molům už jen když je vidím, jsem před dvěma dny odložila veškerou štítivost stranou, ve vteřinách sebrala veškerou svou odvahu, všechen strach a hrůzu hodila za sebe a letícího mola jsem sejmula vlastníma rukama, jen to tlesklo! A ano, doopravdy jsem na to hrdá a dovolím si domnívat se, jakmile jsou pro jednou přijala takovouto výzvu, následující vraždy už půjdou jako po másle. Za chvíli už si nebudu chtít nechat přezdívat Diego, ale začíná se rýsovat něco jako Vraždič.. molů to stačí.
Nicméně možná bych si neměla tak fandit, lehko si nyní mohu představit své dny slávy, když jsem mimo byt, který běžně obývám, a který je tak často pod nadvládou molů, když si právě vegetím v zimní zahradě v baráku, který moly možná ani nikdy nezažil. Babča s dědou odjeli na tři týdny do Kanady, tak jsem se k nim pod záminkou pravidelného zalévání zahrady nastěhovala. A přijela jsem i se svým jídlem... Pevně doufám, že bez molů!

Roztomilost na závěr :)).

Time is ticking... all the time

Nemalé časové rozestupy mezi mnou publikovanými články mi jen připomínají, jak čas rychle běží. Člověk rád odkládá některé věci na další den (znovu a znovu), když si posléze uvědomí, že si danou věc mohl rovnou naplánovat napřesrok. Osobně jsem byla v dobách svého studia, s tím jak věci rychle plynou, velmi spokojena. Jak bych jinak zvládla 15 let svého života obětovat tvrdé práci ve škole. Patnáct možná zní, jako bych se přepočítala, nebo jsem tak stará a povinnou školní docházku jsem měli kratší, i když i tak by mi rok přebýval, a není to ani mou nadprůměrnou inteligencí, to právě že naopak, dostudovat střední školu mi trvalo šest let... Proč se nemučit o trošku déle.

Tak či tak jsem se dopracovala do fáze svého života, kdy některé společenské nátlaky polevily (bez maturity nejsi nikdo!) a mé rozhodování, jak naložím s dnešním dnem, je znatelně svobodnější a tudíž i zábavnější. A znáte to, když se člověk dobře baví... No i čas běží rychleji. Když jsem měla dvacáté třetí narozeniny, uvědomila jsem si, jak jsem doposud všem tvrdila, že mi je dvacet jedna... Teď už jsem vůči svému věku pozornější a moc dobře vím, že mi je dvacet tři a půl a když pár věcí přeskočím, za chvíli mi bude dvacet pět. Žít aspoň čtvrt století... almost checked ✓!

Pointou pro mě zůstává, že slova: "žij každý den jako by to byl ten poslední", narůstají na významu, protože i kdyby to den poslední nebyl, i tak už jich moc nezbývá. A tak pokaždé když na mě padne splín, co nejrychleji si uvědomím, že není možno ztrácet čas, snažím se přepnout na pozitivní stav mysli, a uskutečnit některé ze svých plánů, které jsem včera odsunula na dnešek, nebo to co jsem si prozíravě naplánovala už před rokem.

 

Z jedné hezké procházky :).

Občas mě vyděsej mý vlastní myšlenky..

Dneska jsem si s kamarádkou dala víno. Nebylo ho moc, ale propila jsem se do takové té upřímnosti, což pro konverzaci bylo jen přínosem.. Nechci tím naznačit, že bez vína by bývala méně kvalitní, to určitě ne, ale tak nějak jsem se do toho, o čem byla řeč, ponořila víc a nemyslela na deset tisíc dalších věcí okolo.

Všechno bylo moc fajn, pak jsem se rozloučili a já se ocitla sama. Cesta domů stále prima. Začala jsem však myslet na to, jak moc bych si zapálila. Snažím se nekouřit, už několik měsíců. Občas zhřeším, ale snažím se opravdu co nejméně. Nyní jsem však nemyslela na nic jiného. Omámila jsem své tělo vínem natolik, že jsem přestala mít úplnou kontrolu nad svým jednáním a myšlenkami. Samozřejmě jsem si zapálila. Po první cigaretě jsem okamžitě myslela na další. K mému překvapení u jedné jsem zůstala, ale nebylo to lehké.

Doma jsem si dělala večeři. Přemýšlela, co bych ještě vypila. Jak je vlastně fajn, tak popíjet víno či cokoli jiného avšak alkoholického. Jak by vlastně bylo fajn pít takhle každej den. A vůbec se o nic nestarat. Prostě si každej den jen tak popíjet. Vždyť bych vlastně mohla propít všechny zbylí peníze co mám.. A prokouřit samozřejmě. Nahodila jsem se do stavu uvažování, kdy mi bylo všechno naprosto jedno, nezáleželo mi na ničem a říkala si, že být takhle lhostejná ke všemu, by nebylo úplně k zahození, všechno by bylo tak jednoduchý.

Poslední dobou se každý den snažím hledat na světě něco pozitivního, každý den si svým způsobem užít, dělat co mě baví, jen tak se procházím po lese se psama, čtu si, sházím se s přáteli nad kafem, snažím se nenechat se rozptylovat nějakými starostmi, každý den si zacvičím, něco dobrého uvařím. Dokonce jsem si říkala, jak mi to jde. Jak mě to baví. A pak si dám trochu vína a je nasnadě, že přeze všechno stále jedu v zajetých kolejích.

Prožila jsem rok, kdy v mý hlavě bylo spousta černých myšlenek, kdy jsme se klidně několikrát týdně opíjeli. Celý noci tancovali, pili, "bavili se" a potkávali další lidí, co pili a bavili se. Po takovémto roce jsem začala pracovat. Po nocích během studia na střední škole. Na brigádu, do školy, spát, do školy, na brigádu, do školy, spát. Ta práce mě bavila a dost. Ale bylo to náročný a stresující. Vyčerpalo mě to, seděla jsem ve škole, půl hodiny jsem spala v autobuse, a teď jsem seděla v tý škole a ani neměla sílu myslet.. A co když to bylo to, co jsem vyhledávala. Nemuset myslet.

Fakt jsem se domnívala, že jsem na dobré cestě, a přitom stačí jeden večer, abych si uvědomila, že v hloubi jsem stále stejně sebedestruktivní, že vím, jak lehký by bylo všechno vzdát, na všechno se vykašlat, a že mě to v podstatě láká. Tak jak pak nemám mít autoimunitní nemoc. Nemoc která ničí vaše vlastní tělo. Nezbývá mi, než hledat štěstí dál. Zkoušet žít život, se kterým budu spokojená, ve kterém budu spokojená sama se sebou. Ono omámit pravidelně mysl alkoholem, cigaretami či dalším je hrozně jednoduchý, vzdát všechno je hrozně jednoduchý. Ale já to zabalit všechno ještě nechci, aspoň teda doufám..

Pozitivum na závěr. Během toho vykuřování jsem dostala velkou chuť na brokolici, tak jsem šla do zdejší nově otevřené Billy, že si jí teda koupím. Jenže jsem jí nikde v oddělení zeleniny neviděla, tak se ptám paní, jestli jsem slepá, nebo tam fakt žádnou brokolici nemaj, a ona mi povídá, že slepá nejsem.. Tak jsem nakonec odcházela spokojená, i bez tý brokolice.

Jak lidem, které jste dlouho neviděli, řící, že vám diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc?

Tak jsem se opět zúčastnila koncertu kapely Mastix konaného ku příležitosti Noci divadel v našem místních Klicperově divadle. Hrát jsem je neviděla poprvé, chodím na ně moc ráda. Ty jejich kostýmy, energičnost a výběr písní se mi líbí především. Letos pobavila i Tomicová.

Každopádně jsem tam potkala hned několik lidí, které jsem nějakou dobu už neviděla, což bylo moc príma. Problém spočíval jen v záludnosti jejich otázek. Takovou tu úvodní "jak se máš", to ještě zvládám, nicméně i lidé, se kterými jsme se delší dobu nesetkali, mají většinou povědomí, co se tak zhruba ve vašem životě odehrává, záleží jak moc odkryjete na svém facebookovém profilu. V mém případě téměř každý věděl, že jsem pobývala v zahraničí, sice se jim možná pletla posloupnost destinací, ale ve většině případů věděli, že jsem se vrátila nedávno. Téma je to svým způsobem i atraktivní, takže nemohu být překvapená, že se každý ptá, proč že jsem se tedy nyní vrátila. Z Holandska po půl roce, doba je to dostatečná, ale zůstat jsem tam déle mohla, vždyť lidé jsou tam i rok, i déle než rok, ono jsem se vracet nemusela vlastně vůbec. Tak co se mi teda nelíbilo?

Nabízí se  odpovědět podle pravdy. No jo jenže to nemusí být tak jednoduché. Běžným důvodem by mohl být stesk po domově, ten se však v mém případě nekonal. Kdybych tam byla dobu o něco kratší, dalo by se říct, že jsem to nezvládla, vždyť život v jiné zemi, než kde vás porodili, není až taková brnkačka, aspoň tedy ze začátku ne. Také jsem mohla změnit názor, přestat si myslet, že studium na univerzitě je totálně k ničemu, a mohla jsem se stát opět studentem.

Brala bych tyto důvody s mnohem větším nadšením než ten pravý. Příčina mého předčasného návratu byli zdravotní potíže. Jak maté někomu, koho jste dlouho neviděli, jen tak říct, že vám diagnostikovali "nevyléčitelnou nemoc", a proto trčíte tady? Že ze dne na den se všechno posralo a vy jste se museli vrátit sem? Hmm už jste slyšeli o roztroušené skleróze? A že poté co jste po dvou měsících konečně rozchodili jednu ataku, v okamžiku kdy jste si nebyli ještě ani schopný sami v klidu píchat injekce, ve chvíli kdy jste si zabalili kufr a zjistili, že s ním ani nepohnete, tak jste ho zase vybalili, a prostě odjeli na lehko zpátky. Zpátky do Holandska, kde jste opravdu chtěli být. A že jste po šesti týdnech opět tady v ČR s další atakou? Tentokrát už na dobro, protože vám došlo, že i přes řízení se heslem: "stane se to, co si opravdu přejeme, když něco opravdu chceme a děláme pro to maximum, tak to vyjde", jste zjistili, že to k vaši smůle tak úplně nefunguje.

To asi není tak úplně společensky korektní, todle na někoho vybafnout. Nebo bych jen možná nechtěla stavět nikoho do divný pozice, kdy neví co říct, nebo se cítí provinile, že se vůbec ptal. Takže nakonec ze sebe dostanu jenom nějaké to ehmm.. no.. a reaguji radši na další z nejběžnějších otázek, která je mnohdy spojená i s tím návratem, a která se týká toho, jestli už tady zase pracuju. Na to jen se smíchem odpovídám, že se aklimatizuju.. už dva měsíce.. Proto je to vtipný ne.. Bude to vtipný i za půl roku?

Nečekala jsem, že s tímhle budu mít problém. Přišlo mi, že se tato zprávy šíří rychle. A přeci se v takovým situacích ocitám. V situacích ve kterých radši mlčím, protože bych nemusela mít čas všechno dopovědět a zmínit to nejdůležitější. A tedy to, že na žádné nevyléčitelné nemoci nevěřím. Celé to beru jako upozornění, že něco ve svém životě dělám špatně. Hold jsem jen takový ignorant, že mi museli ochrnout všechny končetiny, aby mi to došlo.